Empat a narcista – Co je spojuje a rozděluje

Na úvod je dobré zmínit, že termín empat ani narcista nejsou samozřejmě odborné pojmy, které by patřily do klinické diagnostiky. Tyto termíny vycházejí z názvosloví odborné i laické veřejnosti zabývající se narcismem, kodependencí (spoluzávislostí), vysokou citlivostí a vztahy, které často navazují osoby se zmíněnými charakteristikami. Já sama za empata považuji člověka s rysy spoluzávislého, tedy toho, který se ve vztahu ocitá v roli pečovatele a dávajícího. Osoby s vysokou citlivostí, které jsou někdy také označovány jako empati, mají v některých případech tak vysokou míru narcismu, že se spoluzávisle chovat nedokážou. Naprosto jasné definování nemají ani diagnózy odborné, natož tato označení. Není účelem tohoto článku vzbudit úvahy a debaty o tom, kdo je přesně empat. Stejně tak narcista nemusí být v mém pojetí pouze osoba s narcistickou poruchou osobnosti.

Ti dva se až magneticky přitahují nejen jako partneři, ale tyto dvojice je možno vidět i mezi přáteli, kolegy, rodinnými příslušníky. Vše se děje, jak má, tak když potká empat narcistu, může ho to setkání natolik energeticky vyždímat, že se pustí mnoha ze svých přesvědčení, projekcí a obran, propadne se, obrazně řečeno, do temné chladné kobky dokonalého ponížení, aby si v tomto osamělém propadu uvědomil, že buď zemře beznadějí, a nebo se změní a povstane celistvější, než kdy předtím byl.

Tento stav by mohl být výsledkem ostrého a finálního střetu s narcistou. Finálního - to proto, jelikož většina empatů asi potvrdí, že v jejich především partnerských, ale i kamarádských vztazích se s člověkem, který se je snažil nějakým způsobem zneužívat, znehodnocovat nebo zatracovat, už setkali vícekrát, jen to do doby toho posledního vztahu vždy nějak rozdýchali a proč také ne, byli na to přeci už od dětství zvyklí a svým způsobem to považovali za normu.

Narcistní jedinec zažil v dětství velmi pravděpodobně podobné nebo ještě horší zacházení než empat, ale vytvořil si iluzi své velkoleposti a přesvědčení, že ti druzí jsou tu kvůli němu a pro něj. Setkání s empatem mu toto přesvědčení jen potvrzuje. Empat ho otevřeně nebo tiše obdivuje, plní mu přání na počkání, neprosazuje se, nesoutěží, ovšem s přibývajícím časem začíná chřadnout, až i narcista si všimne, že tady zase něco nefunguje. Na tom druhém je nějaká vada a pokud ji nenapraví, narcista ho vymění. Co se týká výměny, narcista s ní má i nemá problém. Lidé mu slouží především k užitku, tak jako lze vyměnit staré auto, je možné vyměnit i partnerku/partnera.

Zároveň je narcista, stejně jako empat na lidech extrémně závislý. Každý ale trochu jiným způsobem.
Empat má často závislou strukturu osobnosti, tendenci upnout se na jednoho konkrétního člověka, ke kterému je vázán silným citem, a který mu v určitých fázích vztahu pomáhá na čas zapomenout na jeho nízkou sebehodnotu. Touží být potřebný, touží zachraňovat a svou péčí a zájmem si přitáhnout partnera. Samota v něm vyvolává úzkost, pocit bezcennosti a otevírá hluboké, většinou nevědomé šrámy z dětství, kdy se cítil opuštěný, nemilovaný nebo neviděný.

Ačkoliv narcista působí dojmem, že umí lidi ze své blízkosti propouštět bez sebemenší změny nálady, sám se opuštění velmi bojí, samotu nesnáší a snaží se jí za každou cenu vyhnout. Také proto mívá často v oblasti partnerských vztahů rozehraných několik „partií" současně, a vedle hlavní a oficiální partnerské figury bývají ještě menší aktéři ve hře. Co kdyby se něco pokazilo, jako už mnohokrát, a nebo co kdyby se ve vztahu začal nudit? Co když ho partner přestane obdivovat, a nebo mu přestane přinášet stále nové podněty? Narcista vlastně zažije nudu vždy. Není schopen hlubšího prožitku, intimity, autenticity, vášně ani nadšení. I proto zkouší aspoň pro zpestření navazovat stále nové vztahy, co kdyby náhodou už jednou potkal tu/toho, kteří ho vyvedou z prázdnoty.

Když se dotkne jen okraje své hluboké vnitřní prázdnoty, zažívá bolestný pocit méněcennosti, který si přiznává jen ve výjimečných případech a hluboce se za něj stydí. Pocity studu a hanby jsou jádrem narcistovy osobnosti.

Narcista potřebuje od okolí uznání, potvrzení své důležitosti a unikátnosti a empat si pomocí těch druhých dokazuje, že za něco stojí, a tak se snaží, aby ho viděli a přijímali. Empat se do druhých vciťuje a dokáže odhadnout, co má udělat, aby se s ním nebo díky němu cítili dobře. Při setkání s narcistou se mu snaží přizpůsobit a narcista se na něj v úvodní fázi většinou snaží zapůsobit a zahraje mu divadlo plné „lásky, zájmu a porozumění" (nazývané jako „love bombing"). Empat, který je většinou citově vyprahlý, prožívá nadšení, že konečně našel partnera, jakého hledal. Uvádí se, že pokud se tato úvodní fáze odehraje podle výše uvedeného scénáře, tzn., že narcista se snaží ze sebe vymáčknout iluzi láskyplného chování, které empat uvěří, pak je to pro něj jeden z mocných důvodů zůstávat ve vztahu i v období, kdy už je dost zřejmé, že v tomto vztahu bude trpět.

Narcista a empat mají mnoho společného. Oba jsou závislí na potvrzení své existence od okolí, oběma chybí autenticita a empatie v pravém slova smyslu, oba mají pokřivené sebepojetí a vnímání reality. Co je činí rozdílnými, je míra (ne)citlivosti, a především zacházení s agresí, potažmo s vinou.

Narcista zažívá často pocity vzteku, hněvu a zlosti, ale není s nimi v kontaktu. Většinou si je nepřizná, ani když je aktuálně prožívá. Když už uzná, že je naštvaný, tak důvod svého vzteku projikuje na jiné objekty, vnímá ho jednoznačně venku, v chování těch druhých. Tedy on je nevinen, je obětí těch zlých druhých. Ti by se měli napravit a měli by ho pochopit. Naštěstí má často ve svém okolí nějakou zidealizovanou postavu, ke které se upíná, a která ho „chápe". Když ne v realitě, tak aspoň v jeho představě. V konfliktech většinou narcistova energie narůstá, často je tedy vědomě nebo nevědomě vyvolává. Konflikty a dramata také sytí jeho potřebu pozornosti a prožívat se jako oběť.

Empata naopak konflikty vyčerpávají, snaží se jim vyhýbat, někdy i za cenu ztížených životních podmínek. Zažívá často pocity lítosti, vzteku a zlosti. ale většinou svou agresi míří proti sobě. Vyčítá si svoje postoje, myšlenky i chování a má různé sebedestruktivní sklony. Vinu hledá u sebe, stydí za svoje prohřešky a většinou hledá způsoby, jak je napravit. A toto je ten diametrální rozdíl mezi empatem a narcistou.

Empat je schopen si připustit, že zodpovědnost za své myšlení a chování má on sám. Má tedy svědomí.
Pokud se dostane do bodu, kde se přestane obviňovat za to, co zase udělal špatně pro ty ostatní, a zjistí a procítí, že je to on sám, kdo si musí dát plnou pozornost, péči a podporu, může dojít k jeho radikálnímu prozření. Může poděkovat pocitu viny, že ho dovedl až sem, ale dál už by ho v sobě neměl živit. Potom objeví i nevinné vnitřní dítě v sobě. Dítě, kterým kdysi byl, a které v něm stále čeká na jeho lásku, pozornost a přijetí.

Prozření v případě narcisty bývá složitější, pokud vůbec nastane. Narcismus má velké množství podtypů a různou sílu. Osoby, které mají jen narcistické rysy, určitou sebereflexi, nějakou míru empatie a unesou konfrontaci, se mohou díky vztahu s empatem nebo psychoterapeutem určitě posunout.

Text: Eliška Dvořáková
Art: Catrin Welz - Stein, A Green Heart

V objetí tmy

Publikováno na webu Psychologie.cz

https://psychologie.cz/v-objeti-tmy/

Zelený rytíř, aneb jak ztratit hlavu o Vánocích

 

K  filmu Zelený rytíř mě dovedl překrásný článek Terezie Dubinové. Film na mě zapůsobil velmi silně a i když si říkám, že to nejpodstatnější o filmu už bylo napsáno, stejně mi to nedalo, abych o něm nepřipsala ještě něco dalšího. Je v něm tolik symbolů, archetypů a silných míst nejednoznačně vykreslených, že si v něm každý najde to své. To sice může platit úplně o všem, ale o tomhle filmu snad ještě trochu víc :-).

Příběh se odehrává o Vánocích, v čase kdy jsme nevědomí možná nejblíž z celého roku, tak mnoho z toho, co se děje, můžeme chápat jako nevědomý obsah rytířovy duše, zároveň to může oslovovat nevědomé obrazy naší duše. Ve filmu se to od začátku do konce symboly jenom hemží: král, královna, temná matka, meč, kůň, ztracený kůň, mluvící liška, hlavy bez těla, zelený opasek, Zelený rytíř, Zelená kaple a mnoho dalších. Hlava Zeleného rytíře padá na zem vedle jeho sekery, kterou tam zelený pán zanechá, ale hlavu si odnese, bez hlavy být nechce. Není to jediná hlava v příběhu, která leží na zemi, jedna hlava dokonce dlí ztracená na dně jezera. Ale to už jsem skoro v polovině cesty. Je těžké začít od začátku...

Celé dobrodružství spustí Sir Gawain o vánočním večeru, když přistoupí na hru Zeleného rytíře. Jeho strýc král Artuš zatouží po zábavě a jako na zavolanou vjede do síně ke kulatému stolu divoká postava Zeleného rytíře a vyzve někoho z přítomných ke hře. Dychtivě povstane právě Gawain a chce všem ukázat svoji statečnost a odvahu. Král mu pošeptá moudrou větu: „Pamatuj, že je to jenom hra.“ Královna ovšem pronese: „Buď odvážný.“

Foto: Eric Zachanowich/A24 Films

Zelený rytíř nastaví hlavu. Gawain, který evidentně neví, kdo je, čím se řídit a co konat, mu ji setne, aniž si uvědomuje, proč to vlastně udělal. Záleželo na něm, kam až zajde, ale co se stalo, nejde odestát. „Tak do roka a do dne na viděnou v Zelené kapli, a dostaneš nazpět, co jsi ty udělal mně“, řekne mu hlava Zeleného rytíře, kterou rytíř sebere ze země, nasedá na koně a odjíždí.

Paralelně vidíme, že v době, kdy se u kulatého stolu odehrává drama, Gawainova čarodějná matka kouzlí a čaruje a skoro by to vypadalo, že s šátkem přes oči vidí, co se právě děje, a nebo to dokonce ovlivňuje? Má vůbec její synek nějakou kontrolu nad tím, jak daleko v té hře chtěl zajít? A ví, kam až v životě chce zajít? Zdá se, že je v zajetí jejích kouzel víc, než si asi dokáže připustit.

Když se za rok znovu blíží Vánoce a z nebe se pomalu snáší bílé sněhové vločky jako ve snu, vydává se Gawain na svém věrném koni na pouť. Matka znovu čaruje a dává mu na cestu zelený opasek, který ho ochrání. Nemusí se bát, o svou hlavu nepřijde, protože jinak by ona přišla o svou budoucnost. Tu už má ostatně pro syna do detailu naplánovanou, jak uvidíme těsně před koncem v průhledu do budoucnosti. Ale to už jsem zase přeskočila.

Tenhle film jako kdyby řídila nějaká mocná ženská chaotická síla.

Foto: A24 Films

Gawain se vydává na cestu, potkává živé i mrtvé a občas i někoho polomrtvého nebo položivého. Život a smrt jsou tady relativní, přitom ne že by na tom nezáleželo. Potká zloděje, ale hned ho nepozná. Gawain v téhle fázi cesty toho vidí jen dost málo. Zloděj mu vezme skoro všechno a hlavně ten mateřský opasek.

Krajina, kterou rytíř projíždí je většinou zahalená do chladných barev jako by odrážela chlad jeho srdce, jež neobměkčilo ani upřímné vyznání lásky jeho dívky Essel. Jeho milenka živící se velmi pravděpodobně prostitucí, je paradoxně jediná ženská postava celého příběhu, která působí čistě, upřímně a nezáludně.

Žena, kterou potkává už bez opasku, je naopak tajemná až za hrob nebo až za dno jezera, kde leží její hlava, kterou jí rytíř vyloví a v tu chvíli se na břehu jezera hned objeví liška. To je pro mě spolu se závěrečnou scénou v Zelené kapli nejsilnější scéna celého filmu. Gawain poslouží svaté Winifred (to je ta tajemná žena), nasadí jí ztracenou hlavu a v místnosti se objeví ukradená sekera Zeleného rytíře.

Kdo je ta liška, mluvící rytířovou řečí, a varující ho před návštěvou Zelené kaple? Kdo to k němu mluví? Je liška opravdu liška, a nebo Gawainova ženská část?

Na cestě potkává ještě jednu ženu. Ženu chladně svádivou, která ráda čte a ráda si hraje. Hraje si i s rytířem a vyhraje. Dostává od ní, a teď je to napínavé ... Zelený opasek. Na ochranu, bude mít nad ním moc. Ten opasek?    Nebo ona? Nebo matka? Gawain si opasek poslušně uváže a je zmatený.

V temných krajinách, kterými dosud procházel, nebyly jeho stíny vidět, ale teď přichází někam, kde se vyjasňuje. Přichází k Zelené kapli a krajina se zalévá zlatým jasem. Čeká ho setkání se Zeleným rytířem.
Už ví, že od sebe nemůže čekat mnoho, ale něco přece ano, lišku zaplašil, je tady.

A bojí se. Bojí se tak, že utíká. Utíká zpět do života, na kterém lpí. Možná by se dalo zobecnit, že to na čem velmi lpíme, k nám většinou nepatří.
A teď přichází ta vize budoucnosti. Je to verze života zrežírovaného matkou a i v něm nakonec hlava padá na zem, tak nějak spíš vlastní zátěží. Když odmítneme připustit možnost smrti, ten život pak stejně za moc nestojí.

Foto: Screenshot/A24 Films

Střih. Tak ještě jednou. Jsme zase v Zelené kapli. Rytíř se něčeho zbaví. Čeho asi? Až pak se klidně sehne před Zeleným pánem, a ten se pousměje: „Dobrá práce. A teď, pryč s tvou hlavou!“

Gawain je připraven zemřít, a nebo se znovu narodit?

 

Text: Eliška Dvořáková
23. prosince 2021

Závazek analytické terapie

Publikováno na webu Psychologie.cz

https://psychologie.cz/zavazek-analyticke-terapie/

Osho a jeho slabé místo

Publikováno na webu Psychologie.cz

https://psychologie.cz/osho-a-jeho-slabe-misto/

Co formuje náš život

Publikováno na webu Psychologie.cz

https://psychologie.cz/co-formuje-nas-zivot/

Krajina klidu

Publikováno na webu Psychologie.cz

https://psychologie.cz/krajina-klidu/

Kdo hledá, najde… Možná rizika na cestě seberozvoje ve světě ezoteriky

Vždy jsem byla a jsem přesvědčena o tom, že lidský život má spirituální zdroj a spirituální smysl.

O duchovní rozměr života jsem se začala zajímat už v dospívání. Na cestě za poznáním jsem si od té doby do dnes prošla mnoha různými zkušenostmi. Moje touha po poznání mě přivedla nejen k prospěšnému cvičení jógy a bojových umění, meditacím a modlitbám, a v neposlední řadě právě k psychoterapii nebo k ochutnávce silného a hlubokého amazonského léčení, ale i do situací z dnešního pohledu bizarních, spojených s lidmi velmi manipulujícími, v lepším případě s nízkými podvodníky a v horším případě s člověkem, jehož spojení s něčím nadosobním (silně archetypálním) mohlo být i dost nebezpečné. Proto chci teď, po dlouhých letech strávených na cestě sebepoznání, napsat svůj pohled na tuto dimenzi života v souvislosti s úskalími a riziky, které se mohou vyskytnout, a které nemám vyčtené z knih, ale zažité, a také se setkávám s příběhy některých svých klientů, jejichž problémy a zátěže různé magicko- ezoterické praktiky jen prohloubily.

Zmíním se o různých formách spirituálního útěku (tzv.spiritual bypass), při kterých se člověk namísto poctivého a často bolestného sebepoznávání uchyluje k jednodušší "duchovní" cestě, která nevede k celistvosti, empatii a opravdovému soucitu, ale vyznačuje se především nejrůznějšími manipulacemi. Buď se jedná o přehnaný, rozjásaný pozitivismus, hry na lásku a láskyplné vztahy, vyšší vibrace, napojení se na vesmírnou pravdu nebo naopak o cynismus a drsné zacházení pod rouškou upřímnosti. Chladný odstup ode všeho prožívání je zdůvodněný zaklínadlem: "nic není dobré ani špatné", a nebo: "já zásadně nic nehodnotím".

Tento a podobný balast je téměř bezbřehý a vyvalí se časem skoro na každé ezoterické akci, a protože tyto tendence jsou ve většině případů nejspíš nevědomé, je v určité fázi sebepoznávání snadné jim podlehnout. Jsou totiž poměrně jednoduché, někdo jiný vám řekne, že vše je fajn, tedy i vy a není třeba nic hodnotit, takže vlastně není třeba ani nic dělat. Jsi dobrý takový, jaký jsi. Tomu ani nejde příliš oponovat, ona je to z určitého pohledu pravda, jenže bráno doslovně nás to zbavuje možnosti dalšího vývoje, zodpovědnosti i vůle pracovat, proč také, když už je vše tak, jak má být? Silně protichůdné a chaotické "pravdy" jsou obecně dalším znakem falešně spirituálních společenství. Tentýž člověk vám bude tvrdit, že nic není dobré ani špatné, ale jakmile se dotknete jeho bolavého místa, nazve vás kýmsi na nižší úrovni vědomí a necitlivcem, který se má ještě hodně co učit. On samozřejmě nikoho nehodnotí, tento odsudek také nebylo hodnocení, ale popis skutečnosti. Takové a desítky dalších prohlášení můžete slýchávat na kurzech a seminářích zabývajících se ezoterikou, jógou, rodinnými konstelacemi, léčitelstvím a jiných. Tím zdaleka nechci říct, že všechny jen namátkou zmiňované kurzy musí být a priori toxické, to vůbec ne, jen je třeba velké obezřetnosti, zdravého sebevědomí a schopnosti rozlišování.

Námitka, že zrovna tak se můžeme dostat ke špatnému psychoterapeutovi, je určitě na místě. Protože mám možnost porovnání, musím říct, že ať už může být psychoterapeut jakkoliv špatný, vždy by měl mít nějakou strukturu a nějakou zaštiťující organizaci, ze které vyšel a jejíž etická pravidla by měl dodržovat. Na trhu je mnoho knih o tom, jak by měla psychoterapie vypadat, když už by si nespokojený klient nebyl jistý svými pocity. V případě neetického chování psychoterapeuta se klient může obrátit na organizaci, jejíž členem terapeut je.

Ve světě "duchovních" eskapád pravidla nejsou žádná, stín klienta, jakož i stín "gurua" bývá zpravidla vytěsněný, s o to větší razancí se objevuje jinde, na což ale není brán zřetel. Chybí základní schopnost diferenciace - rozlišování, co ano a co už ne, schopnost vymezení si hranic, protože ve vesmíru přeci také žádné hranice nejsou :-). Živná půda pro cokoliv, vše je dovoleno, nic není špatně, jakékoliv chování se dá zdůvodnit a omluvit. Například "terapeutka - léčitelka" má při svém sezení s klientem ještě dalšího člověka v prostoru, kde se odehrává terapie a klientovi o něm neřekne. Když se ten neznámý člověk najednou objeví v průběhu intimního rozhovoru a klient je určitě právem konsternován, dostane se mu od "terapeutky" velmi ostré výtky, že je zbytečně vztahovačný, že toho druhého klientovy "řeči" absolutně nezajímají... Slyšela jsem za poslední dva, tři roky od svých klientů více takových až těžko uvěřitelných příhod z ezoterického působení u leckdy mediálně známých osob, které za tyto "procedury" inkasují nemalé finanční obnosy.

Velkým problémem bývá určitý druh pýchy a pocit výlučnosti, kterým oplývá dost z těchto "léčitelů", ale také účastníků seminářů. Svou výlučností jsou velmi často na kurzech i sezeních živeni, a hojí si tím, bohužel neúspěšně, svá narcistní zranění. Hodně se tam mluví o egu, lásce, úrovni vědomí. Není výjimkou, že účastníci nějakého víkendového kurzu už v neděli hodnotí, kdo je "jak daleko" a "na jaké je úrovni vědomí". Vytěsněný stín se projevuje především verbální agresivitou, rivalitou, cynismem, pokrytectvím, tendencí k nevyžádaným radám, bájnou lhavostí a určitou zákeřností v jednání, jakou jsem nikde jinde v takové síle nevnímala. Lidé různého vzdělání (i vysokoškolského) mají v tomto prostředí sklony zanedbávat racionální úsudek a podléhat magickým dimenzím, které zaplavují myšlení a dávají jim pocity jedinečnosti, úspěchu, vyšší sebehodnoty, tedy pocity, kterých se jim v běžném životě nedostává. Někteří najednou začnou “vidět” aury, energie a bloky, někdy dokonce myšlenky druhých lidí! Nikdy jsem nepřišla na to, nakolik tomu i sami věří...

Co považuji za nejnebezpečnější variantu pro návštěvu ezoterické poradny, je situace člověka, který je aktuálně zoufalý, zraněný, na dně a potřebuje pomoct. To je doba, kdy vlivem utrpení, které prožívá, může mít posunuté vnímání i vyhodnocování reality, takže pravděpodobnost špatné volby vhodné terapie je spíš vyšší než ve stavu klidu a duševní rovnováhy. Když bude mít smůlu a kroky ho donesou k terapeutovi bez empatie, může to být pro nešťastného klienta opravdovou katastrofou. Člověk, který prochází těžkou fází života, nepotřebuje nic jiného než podporu a útěchu, přeneseně řečeno "mateřskou náruč". Jestliže se mu dostane "vysvětlení", že všechno udělal špatně, a proto je tam, kde je, a "terapeut" mu ukáže, jak to udělat dobře, může to klientův propad prohloubit tak, že se úzkost a deprese pro něj stanou nesnesitelnými. To je něco, před čím chci opravdu varovat.

Mnoho lidí z "duchovní" scény mluví často o citlivosti. Sami sebe považují za citlivé, ostatní lidi označují buď za citlivé nebo necitlivé, ale dodnes netuším , co tou citlivostí vlastně myslí. Ať je to cokoliv, doporučovala bych každému, kdo hledá pro sebe terapii, konzultaci nebo seminář, ať si všímá především terapeutovy empatie. Dost lidí má v určitém směru zvýšenou citlivost, ale chybí jim právě schopnost napojit se na druhé, vnímat jejich pocity, jejich úhel pohledu, tedy empatie. Takový terapeut - bez empatie - pak snadno dokáže zhroucenému člověku dokonce vynadat, nařídit mu okamžité odpuštění všem a následné poděkování za lekci, kterou mu připravili, aby se díky ní mohl dále rozvíjet. Píši to lehce s humorem, protože by bylo na delší rozbor pustit k sobě tíhu situace člověka, který například v dětství prodělal těžké incestní sexuální trauma a dozví se, že má svému otci odpustit, poděkovat a už se tím nezabývat.

Ezoterická společenství mají hodně podob, ale víceméně se v nich často nachází nějaký "guru" (byť jen v podobě dogmatu), učitel, léčitel, konstelátor, homeopat, lektor, ten, který vede a často káže o svobodě, spontaneitě, o konceptu "dělej si, co chceš", přitom po různě dlouhé době přijdete na to, že dělat máte to, co káže on, že on vám více či méně nutí své pravdy o životě, a o vašem fungování v něm, on vám důrazně vytyčuje ty hranice, o kterých budete shodně s ním tvrdit, že žádné neexistují. On vámi bude manipulovat a kontrolovat váš život a i když stále mluvíte o své svobodě, budete nakonec výlučně v jeho moci. Zažila jsem i skupinu, jejíž frekventanti se svého mistra ptali, v kolik mají vstávat a kdy mají chodit spát, jakým způsobem si mají upravovat svůj zevnějšek! A naprosto stejní lidé se pak vysmívali zkostnatělosti a dogmatismu křesťanství...

Dlouhodobé skupiny dokáží pod taktovkou "gurua" některé své členy spíše jen hlouběji usadit v jejich psychopatologických rysech, protože skupina kopíruje postavu "gurua", sdílí jeho názory a zůstává v určitém slova smyslu nehybná, narozdíl od skupin psychoterapeutických, které by měly prostřednictvím odborníků vést klienty k většímu poznání jejich myšlenkových, emocionálních a behaviorálních schémat, tedy k většímu poznání sama sebe.

Jak jsem napsala v úvodu, spiritualita je pro můj život důležitá, proto nechci celou oblast duchovního rozvoje nazvat potencionálně nebezpečnou pro zdravý psychicko-spirituální vývoj člověka. Existují lidé, kteří mají v sobě čistotu, sílu uvědomění, pokoru, dobrotu a pravý soucit a jejich učení může být pro leckoho požehnáním. Takoví lidé většinou mají i něco navíc, než má klasický psychoterapeut, mají vhled láskyplného vědomí a mohou možná snadněji pomoct člověku dostat se k jeho bytostnému Já - řečeno slovy C.G. Junga - tedy k jeho jedinečnému nejniternějšímu životnímu uskutečnění. To vše pak může probíhat s vědomím pokory před Božími zákony, které jsou vždy nad námi, nemůžeme si je ve své nabubřelosti určovat sami.

Vlastní zkušenost mi říká, že ani pomoc opravdového mistra nestačí, důležitá je každodenní bdělá pozornost k sobě sama, kterou je pro mě důležité sdílet a hlavně rozvíjet na pravidelné psychoterapii pod dozorem někoho, kdo je školen, jak zacházet s vnitřními procesy, jak svými, tak klientovými. Nahlédnout do hloubky svých vlastních pocitů, prožitků, snů s určitým nadhledem není snadné. Psychoterapeut je díky svému vzdělání zavázán nenechat se při práci s klientem ovlivnit svými předsudky, svým hodnotovým systémem a především nepoužívat klienta k vlastnímu uspokojení pudových či narcistických potřeb. Jde o neustálou práci terapeuta s vlastními protipřenosovými fenomény, a to se v drtivé většině ezoterického světa neděje. Psychoterapeut, i když je jasné, že jeho vztah s klientem je asymetrický, není žádný guru, žádný mistr ani všeználek. Ví, že i on se od klienta učí, a že klient už z podstaty věci musí o svém životě vědět víc než on.

11. února 2018

 Text: Eliška Dvořáková
 Foto: Steve Mc Curry