Přijetí

K tématu přijetí se dříve nebo později dostane asi každý člověk, který vykročí na cestu sebepoznání nebo ten, kdo se chce „jen" podívat na nějakou životní oblast, která mu dělá starosti. Za určitou dobu uslyší od svého terapeuta, průvodce nebo na to přijde sám, že svoje bolesti, smutky a omezení by měl především přijmout.
Dejme tomu, že už jsme se dopracovali do fáze, kdy vidíme trochu pod povrch svých zátěží. Například nás může mrzet, že nikdy nevyhrajeme, přestože jsme nejlepší hráči ping pongu široko daleko. Postupně můžeme zjistit, že možná až tak nejlepší nejsme, a nebo daleko pravděpodobněji zjistíme, že si to o sobě v hlubší vrstvě své psychiky vůbec nemyslíme, naopak se cítíme snad ještě horší než ti, kteří ping pong hrají jen o dovolené.
Tohle by mohla být rovina, kdy začneme nějakou nepříjemnost vidět. Můžeme ji pojmenovat a všimnout si, že tady je.
V tomto případě se bude jednat o pocit vlastní nedostatečnosti. Většinou to chceme dát do souvislostí a vysvětlit, což přináší určitou úlevu. Můžeme zjistit, že už v dětství jsme se často cítili nedostatečně, že nás tehdy důležité osoby nikdy nepodpořily, naopak nás kritizovaly atd.
Takový „aha" moment nám obyčejně na čas uleví, ale zjišťujeme, že naše vnímání světa a sebe v něm zůstává nakonec podobně problematické. Stále ještě jsme žádný turnaj nevyhráli.
Přijetí není myšlenkový konstrukt.
Nejdříve je určitě dobré vědět, co bychom měli přijmout. Můžeme o tom nějakou dobu i rozmýšlet, ale to ještě neznamená, že jsme to přijali. Navíc je spousta věcí, které v úrovni mysli ani přijmout nechceme nebo máme pocit, že to snad ani přijmout nelze. Hodně lidí zaměňuje terapeutický význam přijetí se stavem pasivity a neměnnosti daného tématu.
Přijetí je proces - cesta velké pozornosti k tomu, co se ve mně děje, když se zabývám tématem, které si o přijetí žádá. Jestliže zjistím, že se cítím nedostatečný, bylo by dobré zkoumat a prožívat vjemy, které se k tomuto omezujícímu a bolestivému pocitu vážou.
Budu zkoumat jemné odstíny svých emocí a vjemy ve svém těle a budu jim věnovat pozornost se soucitem k sobě samému. Jestliže dám těmto svým pocitům důležitost a bez odsuzování sebe sama si je dovolím prožít, tak to je podle mě přijetí.
Přijetí prožívaných pocitů dovoluje jejich transformaci a spouští hojivý proces v těle i v duši.
Můžeme je potom rozpouštět ve spojení se svým vyšším Já (božskou podstatou, imaginativním světlem atd.). K tomuto procesu je dobré přistupovat bez nároků a jasných cílů, být velmi bdělý a pozorovat, jestli se prožívání neposunulo do přemýšlení. Jsme tak velmi zvyklí neustále všechno vysvětlovat, posuzovat, hodnotit, předpovídat, že tenhle mechanismus naskakuje i ve stavech ponoru do svých pocitů a emocí.
Také je důležité vědět, že další náš silný vnitřní program je vyhýbat se všemu nepříjemnému. Pokud se tedy dostáváme do bolestivých, tísnivých a zúskostňujících pocitů, máme tendenci bránit se jim přímým skokem do roviny přemýšlení a začít tyto emoce vysvětlovat nebo bagatelizovat, hledat jejich příčiny, obhajovat se, obviňovat, hledat způsoby, jak s nimi zatočit. Můžeme to udělat, ale je dobré si všimnout, že teď přemýšlím a neprožívám.
Vrátit se k prožívání chce velkou odvahu, vnitřní sílu a především laskavost k sobě samému. Laskavost a soucit se sebou mi dají důvěru v sebe a život jako takový. V té důvěře se můžu spojit se svým bytostným Já. Díky tomu mohu prožít, co znamená přijetí. Původní záměr se v tu chvíli ztrácí, někdy se ztrácí i samotné téma a přichází klid. A niterná radost.
1. února 2021
Text a foto: Eliška Dvořáková