Kdo hledá, najde… Možná rizika na cestě seberozvoje ve světě ezoteriky

Vždy jsem byla a jsem přesvědčena o tom, že lidský život má spirituální zdroj a spirituální smysl.
O duchovní rozměr života jsem se začala zajímat už v dospívání. Na cestě za poznáním jsem si od té doby do dnes prošla mnoha různými zkušenostmi. Moje touha po poznání mě přivedla nejen k prospěšnému cvičení jógy a bojových umění, meditacím a modlitbám, a v neposlední řadě právě k psychoterapii nebok ochutnávce silného a hlubokého amazonského léčení, ale i do situací z dnešního pohledu bizarních, spojených s lidmi velmi manipulujícími, v lepším případě s nízkými podvodníky a v horším případěs člověkem, jehož spojení s něčím nadosobním mohlo být i dost nebezpečné. Proto chci teď, po dlouhých letech strávených na cestě sebepoznání, napsat svůj pohled na tuto dimenzi životav souvislosti s úskalími a riziky, které se mohou vyskytnout, a které nemám vyčtené z knih, ale zažité,a také se setkávám s příběhy některých svých klientů, jejichž problémy a zátěže různé magicko- ezoterické praktiky jen prohloubily.
Zmíním se o různých formách spirituálního útěku (tzv.spiritual bypass), při kterých se člověk namísto poctivého a často bolestného sebepoznávání uchyluje k jednodušší „duchovní“ cestě, která nevede k celistvosti, empatii a opravdovému soucitu, ale vyznačuje se především nejrůznějšími manipulacemi.
Buď se jedná o přehnaný, rozjásaný pozitivismus, hry na lásku a láskyplné vztahy, vyšší vibrace, napojení se na vesmírnou pravdu nebo naopak o cynismus a drsné zacházení pod rouškou upřímnosti. Chladný odstup ode všeho prožívání je zdůvodněný zaklínadlem: „nic není dobré ani špatné“, a nebo: „já zásadně nic nehodnotím“.
Tento a podobný balast je téměř bezbřehý a vyvalí se časem skoro na každé ezoterické akci, a protože tyto tendence jsou ve většině případů nejspíš nevědomé, je v určité fázi sebepoznávání snadné jim podlehnout. Jsou totiž poměrně jednoduché, někdo jiný vám řekne, že vše je fajn, tedy i vy a není třeba nic hodnotit, takže vlastně není třeba ani nic dělat.
Jsi dobrý takový, jaký jsi. Tomu ani nejde příliš oponovat, ona je to z určitého pohledu pravda, jenže bráno doslovně nás to zbavuje možnosti dalšího vývoje, zodpovědnosti i vůle pracovat, proč také, když už je vše tak, jak má být?
Silně protichůdné a chaotické „pravdy“ jsou obecně dalším znakem falešně spirituálních společenství. Tentýž člověk vám bude tvrdit, že nic není dobré ani špatné, ale jakmile se dotknete jeho bolavého místa, nazve vás kýmsi na nižší úrovni vědomí a necitlivcem, který se má ještě hodně co učit. On samozřejmě nikoho nehodnotí, tento odsudek také nebylo hodnocení, ale popis skutečnosti.
Takové a desítky dalších prohlášení můžete slýchávat na kurzech a seminářích zabývajících se ezoterikou, jógou, rodinnými konstelacemi, léčitelstvím a jiných. Tím zdaleka nechci říct, že všechny jen namátkou zmiňované kurzy musí být a priori toxické, to vůbec ne, jen je třeba velké obezřetnosti, zdravého sebevědomí a schopnosti rozlišování. Námitka, že zrovna tak se můžeme dostat ke špatnému psychoterapeutovi, je určitě na místě. Protože mám možnost porovnání, musím říct, že ať už může být psychoterapeut jakkoliv špatný, vždy by měl mít nějakou strukturu a nějakou zaštiťující organizaci, ze které vyšel a jejíž etická pravidla by měl dodržovat. Na trhu je mnoho knih o tom, jak by měla psychoterapie vypadat, když už by si nespokojený klient nebyl jistý svými pocity. V případě neetického chování psychoterapeuta se klient může obrátit na organizaci, jejíž členem terapeut je.
Ve světě „duchovních“ eskapád pravidla nejsou žádná, stín klienta, jakož i stín „gurua“ bývá zpravidla vytěsněný, s o to větší razancí se objevuje jinde, na což ale není brán zřetel.
Chybí základní schopnost diferenciace – rozlišování, co ano a co už ne, schopnost vymezení si hranic, protože ve vesmíru přeci také žádné hranice nejsou.
Živná půda pro cokoliv, vše je dovoleno, nic není špatně, jakékoliv chování se dá zdůvodnit a omluvit. Například „terapeutka – léčitelka“ má při svém sezení s klientem ještě dalšího člověka v prostoru, kde se odehrává terapie a klientovi o něm neřekne. Když se ten neznámý člověk najednou objeví v průběhu intimního rozhovoru a klient je určitě právem konsternován, dostane se mu od „terapeutky“ velmi ostré výtky, že je zbytečně vztahovačný, že toho druhého klientovy „řeči“ absolutně nezajímají… Slyšela jsem za poslední dva, tři roky od svých klientů více takových až těžko uvěřitelných příhod z ezoterického působení u leckdy mediálně známých osob, které za tyto „procedury“ inkasují nemalé finanční obnosy.
Velkým problémem bývá určitý druh pýchy a pocit výlučnosti, kterým oplývá dost z těchto „léčitelů“, ale také účastníků seminářů. Svou výlučností jsou velmi často na kurzech i sezeních živeni, a hojí si tím, bohužel neúspěšně, svá narcistní zranění.
Hodně se tam mluví o egu, lásce, úrovni vědomí. Není výjimkou, že účastníci nějakého víkendového kurzu už v neděli hodnotí, kdo je „jak daleko“ a „na jaké je úrovni vědomí“. Vytěsněný stín se projevuje především verbální agresivitou, rivalitou, pokrytectvím, cynismem, tendencí k nevyžádaným radám, bájnou lhavostí a určitou zákeřností v jednání, jakou jsem nikde jindev takové síle nevnímala. Lidé různého vzdělání (i vysokoškolského) mají v tomto prostředí sklony vytěsňovat racionální úsudek a podléhat magickým dimenzím, které zaplavují myšlení a dávají jim pocity jedinečnosti, úspěchu, vyšší sebehodnoty, tedy pocity, kterých se jim v běžném životě nedostává. Někteří najednou začnou “vidět” aury, energie a bloky, někdy dokonce myšlenky druhých lidí! Nikdy jsem nepřišla na to, nakolik tomu i sami věří…
Co považuji za nejnebezpečnější variantu pro návštěvu ezoterické poradny, je situace člověka, který je aktuálně zoufalý, zraněný, na dně a potřebuje pomoct. To je doba, kdy vlivem utrpení, které prožívá, může mít posunuté vnímání i vyhodnocování reality, takže pravděpodobnost špatné volby vhodné terapie je spíš vyšší než ve stavu klidu a duševní rovnováhy. Když bude mít smůlu a kroky ho donesou k terapeutovi bez empatie, k člověku, který stále vytěsňuje svůj stín, může to být pro nešťastného klienta opravdovou katastrofou. Člověk, který prochází těžkou fází života, nepotřebuje nic jiného než podporu a útěchu, přeneseně řečeno „mateřskou náruč“. Jestliže se mu dostane „vysvětlení“, že všechno udělal špatně, a proto je tam, kde je, a „terapeut“ mu ukáže, jak to udělat dobře, může to klientův propad prohloubit tak, že se úzkost a deprese pro něj stanou nesnesitelnými. To je něco, před čím chci opravdu varovat.
Mnoho lidí z „duchovní“ scény mluví často o citlivosti. Sami sebe považují za citlivé, ostatní lidi označují buď za citlivé nebo necitlivé, ale dodnes netuším , co tou citlivostí vlastně myslí.
Ať je to cokoliv, doporučovala bych každému, kdo hledá pro sebe terapii, konzultaci nebo seminář, ať si všímá především terapeutovy empatie. Dost lidí má v určitém směru zvýšenou citlivost, ale chybí jim právě schopnost napojit se na druhé, vnímat jejich pocity, jejich úhel pohledu, tedy empatie. Takový terapeut – bez empatie – pak snadno dokáže zhroucenému člověku dokonce vynadat, nařídit mu okamžité odpuštění všem a následné poděkování za lekci, kterou mu připravili, aby se díky ní mohl dále rozvíjet.
Píši to lehce s humorem, protože by bylo na delší rozbor pustit k sobě tíhu situace člověka, který například v dětství prodělal těžké incestní sexuální trauma a dozví se, že má svému otci odpustit, poděkovat a už se tím nezabývat.
Ezoterická společenství mají hodně podob, ale víceméně se v nich často nachází nějaký „guru“ (byť jenv podobě dogmatu), učitel, léčitel, konstelátor, homeopat, lektor, ten, který vede a často káže o svobodě, spontaneitě, o konceptu „dělej si, co chceš“, přitom po různě dlouhé době přijdete na to, že dělat máte to, co káže on, že on vám více či méně nutí své pravdy o životě, a o vašem fungování v něm, on vám důrazně vytyčuje ty hranice, o kterých budete shodně s ním tvrdit, že žádné neexistují. On vámi bude manipulovat a kontrolovat váš život a i když stále mluvíte o své svobodě, budete nakonec výlučně v jeho moci. Zažila jsem i skupinu, jejíž frekventanti se svého mistra ptali, v kolik mají vstávat a kdy mají chodit spát, jakým způsobem si mají upravovat svůj zevnějšek!  A naprosto stejní lidé se pak vysmívali zkostnatělosti a dogmatismu křesťanství…
Dlouhodobé skupiny dokáží pod taktovkou „gurua“ některé své členy spíše jen hlouběji usadit v jejich psychopatologických rysech, protože skupina kopíruje postavu „gurua“, sdílí jeho názory a zůstává v určitém slova smyslu nehybná, narozdíl od skupin psychoterapeutických, které by měly prostřednictvím odborníků vést klienty k většímu poznání jejich myšlenkových, emocionálních a behaviorálních schémat, tedy k většímu poznání sama sebe.
Jak jsem napsala v úvodu, spiritualita je pro můj život důležitá, proto nechci celou oblast duchovního rozvoje nazvat potencionálně nebezpečnou pro zdravý psychicko-spirituální vývoj člověka.
Existují lidé, kteří mají v sobě čistotu, sílu uvědomění, pokoru, dobrotu a pravý soucit a jejich učení může být pro leckoho požehnáním. Takoví lidé většinou mají i něco navíc, než má klasický psychoterapeut, mají vhled láskyplného vědomí a mohou možná snadněji pomoct člověku dostat se k jeho bytostnému Já – řečeno slovy C.G. Junga – tedy k jeho jedinečnému nejniternějšímu životnímu uskutečnění. To vše pak může probíhat s vědomím pokory před Božími zákony, které jsou vždy nad námi, nemůžeme si je ve své nabubřelosti určovat sami.
Vlastní zkušenost mi říká, že ani pomoc opravdového mistra nestačí, důležitá je každodenní bdělá pozornost k sobě sama, kterou je pro mě důležité sdílet a hlavně rozvíjet na pravidelné psychoterapii pod dozorem někoho, kdo je školen, jak zacházet s vnitřními procesy, jak svými, tak klientovými. Nahlédnout do hloubky svých vlastních pocitů, prožitků, snů s určitým nadhledem není snadné. Psychoterapeut je díky svému vzdělání zavázán nenechat se při práci s klientem ovlivnit svými předsudky, svým hodnotovým systémem a především nepoužívat klienta k vlastnímu uspokojení pudových či narcistických potřeb. Jde o neustálou práci terapeuta s vlastními protipřenosovými fenomény, a to se v drtivé většině ezoterického světa neděje.
Psychoterapeut, i když je jasné, že jeho vztah s klientem je asymetrický, není žádný guru, žádný mistr ani všeználek.
Ví, že i on se od klienta učí, a že klient už z podstaty věci musí o svém životě vědět víc než on.

 
TOPlist